Historie obce

Dějiny obce 

Obec Markvartice se nachází v jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny a má nadmořskou výšku 621 metrů.


První písemná zmínka o obci Markvartice pochází již z roku 1257

LEGIONÁŘI Z MARKVARTIC

Zápis z Kroniky obce Markvartice, díl I. (1914 – 1939), který pořídil učitel Ludvík Vojta Jedná se o informace o legionářích v zápise za rok 1920 na stranách 70-73 SOAA Jihlava, č. přír. 16/2000. Ponecháno bez jazykových a věcných úprav.



Návrat legionářů a zajatců

      Doprava legionářů trvala právě rok. 30 loděmi bylo přivezeno ze Sibiře 45 000 legionářů, důstojníků mužstva. 4 460 občanů, 1 650 žen, 58 dětí.


      Z naší obce vrátili se jako legionáři: kapitán Binka František z č. 28 narozen 25. 8. 1887, do legií vstoupil r. l914, vrátil se do osvobozené vlasti v dubnu 1919; Blecha Josef z č. 47, narozen 18. 2. 1892, do legií vstoupil r. l9l8, vrátil se v srpnu 1920; Nedvěd Jan z č. 73 narozen 20. 4. 1894, do legií vstoupil r. 1918, vrátil se v srpnu l920; Nedvěd Antonín z č. 13 narozen 27. 5. 1888, do legií vstoupil r. 1918, vrátil se v srpnu 1920, Novotný Stanislav z č. 37, narozen 14. 1. 1894, vstoupil do legií 1916, vrátil se v srpnu 1920. Poslední čtyři bez šarže. Jména našich legionářů zvěčněna všem potomkům na pamětním listě zavěšen jest ve školní budově. Buďte vítáni!


      Před těmito vrátili se všichni zajatci z Ruska a Itálie; zajatci z Ruska uvedeni jsou na str. 39. Z ltálie jako domobranci ze zajetí se vrátili: Burian Stanislav z č. 43, Blecha František z č. 77, Hladký Josef z č. 72 a Nedvěd Jan z č. 13.


      Vypravování ze života zajatce v Rusku a legionáře z naší obce
Uvádím zde vypravování Nedvěda Antonína č. l3. rus. legionáře a Svobody Matěje č. 23, zajatce v Rusku. (Otiskujeme pouze vzpomínky legionáře Antonína Nedvěda.)



      Byl jsem zajat 7. září 1914 a Dubna v rus. Polsku. V zajetí přišel celý batalion, který vezen byl do Omsku. Já nemocen úplavicí byl jsem po uzdravení vezen s ostatními druhy po řece Irtyši do Semipalatinsku. Po 5 měsících odvezli nás na Murmaň u Bílého moře, kde jsme stavěli murmaňskou dráhu. Zde stižení byli jsme nemocí „cinkou" zvanou, jejíž účinky byly patrny na nohou, jež zčernaly; léčivem byla nám borová chvoj. Když dráha provisorně postavena po roce byla, zavezli nás r. 1916 několik na práci do dvora Lermontova v Alexandrovce v guberii samarské. Zde pomáhali jsme při polní práci až do r. 1918, konec února. Odtud odvez mne správce dvora do Bugulmy. Kdež v invalidní škole jsem včelařil při 100 úlech až do 25. září. 4. července 1918 přihlásil jsem se k legii, do níž vzat jsem byl 25. září 1918 v Samaře.

      Po mnohých útocích proti hordám bolševickým klestili jsme si cestu na východ do Mandžurie, jíž jsme dosáhli v polovině dubna 1920 a ubírali se drahou do Vladivostoku. Zde obdržel 11. pluk Fr. Palackého, k němuž jsem přináležel, prapor dne 6. července 1920. Odtud odjížděli jsme na britské lodi „Teutzer“ po moři čínském do Singapuru na poloostrově malajském. Loď tato postavena v r. 1906, délka její 486 stop, šířka 43 stop, hloubka 58 stop (stopa = 0,0348 m). Na moři čínském přepadeni byli jsme ohromným větrem „tajfunem“, který zanesl nás stranou z původní cesty asi 30 km. V Singapuru odpočinuli jsme 14 dní, načež jsme jeli indickým oceanem do Kolomba na ostrově Cejloně. Tam za 2 denního odpočinku slavili jsme památku Mistra Jana Husa; potom vydali jsme se na další cestu mořem; na krátko, přinuceni bouří; stanuli jsme v zálivu Adenském na pobřeží Arábie. Po přejití bouře jedeme po Rudém moři, jsouce trýzněni velkým vedrem, sálajícím přímo z pouště arabské. Stiženi mořskou nemocí projeli jsme průlivem suezským, který notně porouchán od Turků v bojích s Angličany jest. Zakotvili jsme v Port Saidu na 6 hodin, bychom přesedli na býv. rakouskou loď „Körber“, která zabavena byla r. 1914 Angličany Rakousku a překřtěna na Hund-Špicl. Na této lodi bez úrazu stanuli jsme 27. července 1920 v Terstu, odkud nás připravený již vlak odvážel přes vysoké Alpy do Lublaně, Štýr, Hradce a 1. srpna 1920 uzřeli jsme hranice naší drahé vlasti. Z Hor. Dvořiště jeli jsme do Písku, kde po 7 denním odpočinku rozloučili jsme se s plukem Fr. Palackého a spěchali do svých rodných obcí.